Zvoní mobil. Volá manželka z koupelny:
"Vezmeš to? Já namáčím prádlo."
Zvedám se v pokoji, ale z obýváku se ozve hlas čtyřleté dcery:
"Já to vemůůů!"
A než jsem tam došel, už ho měla:
"Dobrý den..."
Mrknul jsem na displej. Reklama. Zase. Ti už volali. Tak jsem jen mávl rukou a šel zpátky do pokoje, ať si to užijí. Za sebou jsem zaslechl:
"Máma nemůže, máma močí v koupelně... No, má tam toho hodně... Už má plnou vanu."
Chvíli poslouchala.
"Táta je vedle. Já se zeptám."
Šla za mnou, tak na ní mávám, že to nechci a gestem naznačuji, ať to prostě položí. Chvíli na mne zírala a pak do telefonu řekla: "Táta říká, že s tim mám praštit o zem. Ale to se s mobilem nesmí."
Zase poslouchání.
"Já už umim jezdit na kole... Ve školce máme kola a já se to naučila... Ne... No jo a já tu hraju mačkací holčičku, víte, jak se to hraje?"
Přišla manželka a zeptala se, jestli volá babička nebo kdo, že se s ní malá baví. Vysvětlil jsem, že to je reklama. Zasmála se a také pokývala, ať si ji užijí.
"To je jednoduchý, prostě musíte jí dávat to, co zrovna chce. Teď jsem jí třeba myla... Tak jo... Já jim to vyřídim. Aha, ale víte, co ještě umím? Umím zpívat. Já mám koněééé, vraný koněééé, to sou koně mííííí!"
Viki zpívá opravdu hodně hlasitě a protože jsem měl tu čest poznat, co dokáží s reproduktorem hlasivky malého dítěte, myslím, že toho operátora museli vyměnit, jelikož byl od té chvíle hluchý jako Schwarzenberg.
"Hehehe, tak jo, tak naschledanou a víte, co jsem měla k svačině? Jogurt! S takovýma kuličkama. A byl dvoubarevnej, ale já snědla jen ty kuličky... Ne, mě to nevadí, že musíte, já tu taky pracuju. Třeba na tý mačkací holčičce, budu jí muset vyfénovat. Vít, jak se fénuje?... Tak nashledanou, to se musí vzít fén a pak kliknout na tu holčičku. A chcete zahrát na flétnu?"
Popadla dětskou flétnu a zasípala na ni, až sliny lítaly na všechny strany. Člověk na druhé straně musel být už hluchý.
"Mě to ještě moc nejde. Haló?... Jo, jste tam ještě... Děkuji. Tak jo, tak na shledanou a nechcete třeba něco namalovat? Umim strom. Třeba i vrbu..."
Neuvěřitelné. Tak to šlo bez přestání kolik minut. Nedala mu nebo jí prostě šanci. Dozvěděl se, že umí básničku, která se ale vůbec nerýmuje, dozvěděl se obsah epizod dvou posledních pohádek, co viděla, jaké má kamarádky, jak se jmenují plyšáci, kterého měla dnes ve školce, že má dvě pláštěnky, že dneska měla holínky, protože pršelo, že jsme byli v knihovně a jaký tam měla převlek a co si půjčila za pohádku... Nakonec to uzavřela sama slovy: "Jejda, já taky musim na záchod, snad už je máma hotová, tak já to dopovim příště, naschle!" odhodila mobil a utíkala do koupelny. Vždycky na poslední chvíli.
Zážitek pro bohy. Ten ubohý člověk na druhé straně se to zjevně snažil celou dobu ukončit, ale Viki se nedala. Nějakým zázrakem se situace úplně obrátila. Obvykle jsme to my, kdo se zoufale snaží ukončit reklamní hovor, ale oni se nedají. Už vím, co udělám příště. Jen reklamě sdělím: "Moment, předám..." a dostane se jim kompletního shrnutí veškerého dění v životě jednoho předškoláka. Nikdy bych nevěřil, že tohle někdo dokáže.
Ale ona je Vyvolená.
To se mi líbíZobrazit další reakce
KomentářSdílet
