Tak pro Lancelota hošíka,
jednoho krátkýho veršíka.
Už nasta čas, čas loučení,
už skončilo naše souznění.
Naše cesty jdou již jiným směrem,
píšu to tu, píšu to perem.
V životě člověka věci různé dějí,
některé co chcem, některé co lidé nechtějí.
Však v ten pravý okamžik musím udělat stop,
a z fóra ven hop.
Zas čekají nás nové výzvy, noví přátelé,
a s nim okamžiky veselé.
Když tyto řádky píšu,
hrozně namáham si šíšu.
Však u srdce mě hrozně bolí,
proč mi tu zustat nedovolí.
Proč mi lidé neodpustí,
proč mě lidé radí nemají,
proč jsou na mě všichni hustí,
prč mi durhou šanci nedají?