Sto roků v šachtě žil, mlčel jsem, sto roků kopal jsem uhlí, za sto let v rameni bezmasém svaly mi v železo ztuhly.
Uhelný prach sedl do očí, rubíny ze rtů mi uhly, se vlasů, s vousů a s obočí visí mi rampouchy uhlí.
Chléb s uhlím beru si do práce, z roboty jdu na robotu, při Dunaji strmí paláce z krve mé a z mého potu.
Sto roků v kopalně mlčel jsem, kdo mi těch sto roků vrátí? Když jsem jim pohrozil kladivem, kdekdo se začal smáti.
Abych měl rozum, šel na kopalnu zas, pro pány robil jak prve: máchl jsem kladivem - teklo v ráz na Polské Ostravě krve!
Všichni vy na Slezské, všichni vy, dím, nech vám je Petr nebo Pavel, mějž prs kryt krunýřem ocelovým, tisícům k útoku zavel;
Všichni vy na Slezské, všichni vy, dím, hlubokých páni vy dolů: přijde den, z dolů jde plamen a dým, přijde den, zůčtujem spolu!