Jojo, Plačka má pravdu, to jsi neviděl, co já dneska zažíval za kamionem v několika obcích, kde jedna navazovala na druhou, krátké úseky, zatáčky, předjíždění nemožné, plná čára.....
Jel jsem jako druhej za kamionem, s manželkou, z Prahy, vystresovanej kolonama, čekáním a megabordelem. Pak si takhle dojedu kamion, kterej projížděl všechny ty obce, kde jedna skončí a začne hned druhá rychlostí třicet kilometrů v hodině a to ještě na rovných krátkých úsekách. Za námi šňůra aut, před kamionem volno. Žádný důvod, aby jel tak pomalu, řeknu svinky provokačně pomalu!
A já zuřil, já mlátil do volantu, máchal rukama ve vzduchu, nadával..... manželka říkala, klid, klid, ale já ne. Já byl nepříčetnej, kličkoval jsem jako zajíc, předjíždění nemožné, auta, krátké úseky, zatáčky. Už jsem nemohl dál, byl jsem na pokraji zuřivého kolapsu. Náhle se objevil krátký úsek, rovný, já už to nevydržel. Plná, neplná, za dva, za tři plnej a kamion i s osobákem, co se ploužil za ním jsem prostě předjel a ještě pořádně jsem troubil. Šofér pak zběsile blikal a rovněž troubil, ale to už jsem se smál, vosolil to a obec neobec, zmizel jsem té strašné pomalé koloně z dohledu. Moje duše a tělo se rázem naplnilo blahem a radostí, prostě pocity mega extáze
(po pravdě, štěstí a radost mi překazila MP s radarem, ale to už jinde jsme, je to jiná vesnice)